Moje maminka měla 5 sester a 2 bratry a my jsme je často navštěvovali. Chodili jsme pěšky v nčděli po návštěvách do Třebovic k Trhalo, k tetě Hedě nebo k babčice a strýci Frantovi. Do Rybníka k tetě Fišerové nebo k Geonom. Do Přívratu k tetě Vanclové.
Chodil jsem 8 roků do Sokola po vzoru svého obce, dědy a pradědy (děda a praděda byli starostové Sokola), bratr, ale do Sokola nechodil. Jezdili jsme na veřejná cvičení do Poličky, do Rybníka apod. V roce 1935 bylo na Farářství u Červeňáku Ppichovo velké cvičení, hrála hudba a bylo to slavné.
Na Starém náměstí jsme s klukama – Pepou Beranem, Květkem Hanušem, Láďou Zajíčkem, Lojzou Šustrem, Lubošem Švadlenkou, Jindrou Sobotkou u panenky Marie hráli kuličky, fotbal proti Křibu a Farářství, na četníky a zloděje a jiné hry. Jezdili jsme na Zámostí po řece v neckách. Na bruslích jsme dělali nájezdy po řece až do Třebovic. Dělali jsme také různé rošťárny, třeba na Štědrý den jsme s Mirkem Podzimkem zazvonili na zvonek paní Hřebíčkové, když přišla a ptala se. co se děje, my jsme řekli „narodil se Krustupán“. Pan Hřebíček mě poznal a dosta jsem pára facek. Dělali jsme raké různé výpravy do lesa, do Dolů a na Kalvárii. Měli jsme také stan, ale byl to stan ze starých dek a tak se dal použít jenom, když nepršelo. Jednou jsme vyjeli s klukama na kolech koupat se na Mandlu. Na noc jsme si pod kppcem postavili stan, ale v noci začalo prše a my celou noc prostáli v pozoru, protože stanem rotékaly potoky vody. V rosce 1935 jsme šli pěšky do Litic na týden pod stan. Peníze na výlet jsme šetřili celou zimu, místo do kina jsme šetřili do pokladničky. Pepa Beranů měl v ruksaku spoustu užitečných věcí třeba mouku, Promet (čistič na trubky kamen, s který se rychle dal zapálit oheň), ale také na vrchu salám a jak jsme tak šli, každý si cestou tajně uřízl a když jsme dorazili, Pepa zjistil, že se mu salám vytratil. V Liticích v obchodě u Jedličků jsme kupovali mléko a další potraviny a sami si potom vařili polévky z kostek Grafo (něco jako dnes Masox), amolety a jiné dobroty. Na jedno takové jídlo šel Pepa umýt brambory v papírovém pytlíku do řeky Orlice. Jak pytlík namočil, rozmočil se mu do a brambory uplavaly.
Na základní školu jsem chodil na červenku (1932-1936) a dokončil jsem ji na Nádražce. Doma jsem musel hodně pomáhat i na poli. Když jsem přišel ze školy měl jsme na stole lístek, abych přišel za rodiči na pole. Po dokončení základní školy jsem se chtěl vyučit jako řezník nebo kovář, strýc Láďa ale rozhodl, že budu zámečník. Sehnal mi místo u Josefa Rozumberka ve Felcmanově pile (Nové náměstí nynější pedikůra a domy až po p. Zedinka). Po roce Josef Rozumberk zkrachoval a odstěhoval se do Mariánského údolí, proto jsem přešel k Josefu Štarmanovi (dnešní svářecká škola) a tam jsem se doučil. Tatínek za mé vyučení zaplati Kč 300 (za nemocenskou). U Josefa Štarmana se dělalo od 7.00 do 12.00 a od 13.00 do 17.00 hodin a pak se uklízelo smetí a odváželo se za Millerův most v dřevěném vozíku. Po směrně jsme s kamarádem spolužákem Mirkem Škeříkem (Huldou) nazuli lyže a vyjeli na Roubák a Serpentýny.
V roce 1937 zemřel T. G. Masaryk a já jsem řekl: „Pane šéf, já jedu do Prahy na pohřeb“. Šéf mě to zakázal a řekl: „Jestli pojedeš nemusíš už chodit do práce“. Já jsem ale přesto jel a do práce jsem pak už nešel (táta byl se mnou za jendo a řekl mi, ať nikam nechodím, že jsem nic neudělal). Za 3 dny pro mne šéf poslal. Firma začala vyrábět chladící stroje, zmrzlinové stroje, pivní pulty, řeznické boxy apod. (izolace byla korek a venku bylo chladící zařízení). V roce 1938 byla velká sláva v České Třebové odhalení sochy T. G. M. – bronzová ve skutečné velikosti. Byli tam všichni živnostníci v krojích. (socha byla umístěna v místě, kde je dnes bysta u domu zdraví – ve válce ji ale němci roztavili.)
V roce 1939 jsem se vyučil. Po vyučení jsem měl hodinový plat 1,20 Kč a za to jsem si koupil 10 dkg salámu a 1 housku.
V roce 1939 nás obsadili Němci a firmy Štarman navázala obchod s německou firmou a začala vyrábět náhradní válečné díly. Protože jsem děla v této firmě, nemusel jsem jako ročník 21 na práci do Německa jako moji kamarádi Pepa beran, Květek Tomeš, standa Hýbl aj. Kvqtek Hanuš odešel dobrovolně do Rakouska do Salzburgu, kde se jako vyučený číšník naučil řeči a udělal si hoteliérkou školu. U Štarmana dělaly za války i švadleny a jiné nevyučené ženy a já jim dělal seřizovače. Normy jsme měli docela dobré a dělali jsme denní a noční 12-cti hodinové směny. Někdy, když se nám to povedlo jsme zalehli o půlnoci. Šéf nám měl dávat přídavkové lístky na noční směny a tak jsme udělali stávku a šéf mě označil jako Jídáše četníků, ti mě ale nezatknuli. Všichni spolupracovníci stáli za mnou a tak šéf musel ze šuplíku vytáhnout lístky dát je nám (už tenkrát jsem byl odborář – kovodělník). V roce 1945 skončila válka a firma Štarman se odstěhovala do Svitav. Nechtěl jsem dojíždět a tak jsem nastoupil v Armaturce u Václava Šrefla.
1.října 1945 jsem nastoupil na vojenskou službu do Vysokého Mýta k tankistům. Vojnu jsme měli zkrácenou, protože už jsme byli starý a tak jsem na konci března šel zase domů.
Po návratu z vojny mě přesvědčil předseda závodního výboru lokomotivního depa Habrman, abych do depa nastoupil do práce. V roce 1946 jsem měl měsíční plat v depu 900,--. Dělal jsem 2 roky na parních lokomotivách a potom deset let na soustruhu. V roce 1958 přišly elektrické lokomotivy – rok jsem chodil na internát na kurz, abych na nich mohl dělat a abych obhájil šestou platovou skupinu. Byla to lehčí a čistší práce, i když na soustruhu také nebyla špatná.